Poprvé publikováno 20. listopadu 2009
Můj manžel dostal místo v krásném městě v severní Francii, v Lille. Tak jsme před dnem jeho nástupu do práce opustili Českou republiku. Ve Francii nám zaměstnavatel zajistil ubytování v ubytovně pro pracující mládež než si najdeme byt (na měsíc). Pro představu, takové lepší koleje, ale ne o moc, pokoj s vlastním sociálním zařízením, malou ledničkou, dvěma plotýnkami a mini troubou. Chvíli se to přežít dá, ale je to pěkný sešup po vlastním bytě v Čechách. Co tu na mě čekalo za překvapení?
Že zabavit se sama (když muž je v práci a nikoho tu neznám a řeč neumím), i když jsem se na to chystala, není tak jednoduché.
Že v obchodech mají mnohem větší výběr všeho, ale chvíli trvá, než se člověk zorientuje, co kde je. Jsou to přece jen jiné značky potravin, jiné obaly… Francouzi mají jiné chutě a stravují se trochu jinak, tak najít třeba kyselou smetanu byla práce na půl hodiny 🙂
Že nejsou Francouzi k cizincům zas tak nepříjemní a odmítaví, jak se o nich říká. Setkávám se se samou vstřícností a ochotou pomoci a porozumět pár slovům které ze sebe vysoukám.
Že funkční internet není zas takovou samozřejmostí vždy a všude.
Že v týdnu na mše chodí méně lidí než u nás a mší je podstatně méně.
Že všude po mě chtějí další a další papíry a bez ubytování a sociálního pojištění tu člověk vlastně nemůže nic, ani si zařídit průkazku do knihovny.
Že volání z mobilu je dost drahé a mají tu jen paušály, ale strašně rádi volají a na maily odpovídají velice opožděně.
Že se tu ženy mnohem méně líčí.
Že tu existují podobná centra volného času (Maison de quartier) jak u nás a nabízejí pomoc i cizincům bez znalosti jazyka.
Že tu mají centra pro seniory, kde pro ně pořádají různé aktivity.
Že všichni mají na vše čas a vše bude zítra nebo někdy.
Že v Lille většinu roku prší a je zamračeno.
Že padá listí a kvete řepka.
Že ženy jsou na mateřské jen do tří měsíců dítěte.
Že tu jsou billboardy vyzývající ženy aby kojily.
Že všichni chodí oblečení v černém, šedém, případně tmavohnědém či tmavě fialovém, v bílé bundě a sukni si tu připadám jak bílá ovce. Všichni většinou nosí rifle a v sukni se tu dá potkat jen málo žen. Když už tak v krátkých.
Že ve výlohách nevidím pestré oblečení, ani pro děti.
Že školní sešity mají jiné linkování než naše a papíry jsou tu šíleně drahé.
Že cizinci to mají těžší s hledáním ubytování.
Že spíme mnohem víc než v Čechách.
Že i když je to Evropa, že si musíme hodně zvykat na jejich návyky a způsob života.
Že francouzština do hlavy sama nenaskáče, že nestačí jen lidi okolo sebe poslouchat, ale je třeba se hodně sama učit.
Že máslo mají i sladké jak u nás, chléb se dá také občas sehnat a šunky jsou šunkovatější.Ale abych končila dnes optimisticky. Byt máme, sice stále ještě nerozumím, ale už si dokážu domluvit výuku francouzštiny pro cizince v maisonu a dobrovolnickou práci, nakoupit a zajistit si průkazku v knihovně.