Téměř každá vesnice má svůj Brass band (dechový orchestr). Jeho členové jsou obvykle sdruženi v „Musikverein“, v hudebním spolku. Jeho cílem je představit mladým lidem hudbu a přitáhnout je k ní.
Ve Švýcarsku mají tyto spolky velmi dlouhou tradici. První vznikl v roce 1862 v městečku Olten v kantonu Solothurn. Zde také uspořádali o dva roky později první švýcarský hudební festival, který se dnes koná každých pět let a sjíždějí se na něj hudebníci z celého Švýcarska.
Až do šedesátých let se hra na hudební nástroje vyučovala v těchto sdruženích. Jednalo se o různé formy orchestrálních sdružení (symfonické, akordeonové, mandolínové, čistě dechové nebo dudácké či bicí). Dnes v orchestrech obvykle najdete zastoupeny všechny dechové nástroje (nejen žesťové) a bicí.
Nehrají lidové písničky, ale různé skladby místních i světových skladatelů, skladby moderní i klasické, díla určená pro jiné nástroje, přepsaná pro dechy.
Musím říct, že nás místní orchestry uchvátily.
Poprvé jsme se s orchestrem setkali ve městečku Brunnen, kde jsme si na břehu Lucernského jezera mohli vyslechnout dechový koncert. Naše malá si u něj pěkně zatančila.
Druhé setkání bylo už v naší vesnici, kde místní orchestr měl koncert asi sto metrů od našeho domu. Co bylo pro naše děti nejúchvatnější? Bicí. Tři mladí bubeníci hráli několik skladeb určených jen pro bicí, vyhazovali paličky, otáčeli se, hráli zády k bubnům a prováděli další podobné kousky. Děti na nich mohly oči nechat.
Třetí setkání bylo nejimpozantnější a nejintenzivnější. Před Vánoci měl náš dechový orchestr koncert v kostele 50 metrů od našeho domu. Před koncertem nás trochu překvapilo, že děti v první lavici měly s sebou krásné barevné chrániče sluchu. Jejich důvod jsme poznali hned během první skladby. Ale koncert to byl vyjímečný.
Představte si moderní kostel pro 400 lidí obsazen do posledního místa a v jeho přední části před oltářem naskládáno kolem třiceti muzikantů s dechovými a bicími nástroji. Síla jejich zvuku by se rozpínala mnohem dál, ale byla vtěsnána do tohoto prostoru. Moderní skladby střídaly klasické a každý byl zcela naplněn touto hudbou.
Kupodivu i naše děti vydržely až do posledního tónu, pravda, až u zadních dveří.
Bohužel vám nemohu nabídnout ukázky přímo z těchto vystoupení (někam mi z počítače zmizely), tak alespoň pro představu si dovolím zde sdílet jejich video.