Někdy ještě na podzim jsem se procházela s dětmi městem a zahlédla obchod s hudebními nástroji. V tu chvíli mi prolétlo hlavou „praskla nám struna na kytaře“. I přes nedostatečnou slovní zásobu jsem se rozhodla ji jít koupit. Ještě před vstupem do obchodu jsem si chtěla vyhledat na mobilu slovíčko struna, ale už jsem se k tomu nedostala. Syn vtrhl do obchodu a svou začátečnickou němčinou oslovil prodavače: „das kaput“ a ukazoval na struny nejbližší kytary. Prodavač nestihl jeho výrok tak rychle pojmout, tudíž jsem byla nucena, byť slovíčkem nevybavena, se do hovoru vložit. Po pár minutách jsme odcházeli s novou strunou a děti se těšily, že zas budou moci kytaru týrat.
Ale proč to zde vyprávím.
Jako většina maminek i já jsem měla obavu, jak děti zvládnou další přechod do jinak mluvící krajiny, jak se začlení ve škole, jak si najdou kamarády a hlavně, jak jim půjde další řeč.
Po zkušenostech z Francie se tyto obavy různě mísily. Francouzsky se naučily během tří let velmi dobře, ale byl to pro ně boj, jelikož nedostaly žádnou podporu a musely si poradit sami. Jak mile jsem byla překvapená zde ve Švýcarsku. Na naše děti čekalo doučování v podobě DaZ, „Deutsch als Zweitsprache“.
Tato výuka německého jazyka (jako „druhého“) probíhá ve školkách i školách. Je určena dětem, jejichž mateřským jazykem (nebo jazykem, kterým se mluví v rodině) není němčina.
Syn v první třídě má občas i více než šest hodin týdně. V prvních měsících lektorky využívaly každé pauzy na procvičování slovní zásoby. Přicházel domů rozradostněn a s otázkou: „Víš mami jak se řekne…?“ Každý den bylo něco nového.
Učí se také pomocí her a počítačové aplikace. Nyní, v době Covidu, se s lehkostí učí slovíčka, která mu snad deseti různými způsoby znovu a znovu aplikace předkládá a pak nade mnou vyhrává ve slovíčkové hře.
Scénka z obchodu a mnohé další mi ukázaly, že syn je již po prvním měsíci schopen aktivně používat spoustu slov a nebojí se mluvit.
Zamýšlela jsem se nad tím, proč to ve Francii šlo tak ztěžka a zde s lehkostí. Čeština a stejně tak i němčina jsou jazyky, ve kterých se jednak vyslovují všechny hlásky ve slově a také každé slovo samostatně. Naopak francouzština používá „liaison“, vázání. To znamená, že slova navazují jedno na druhé, a tak mohou klidně svázat celou větu téměř jako jedno slovo. A ještě navíc části slov polykají. To znesnadňuje cizincům porozumění.
Jak se pak děti cizinců, které se učí jen odposlechem, mohou v této spleti zorientovat, co je vlastně co? Ale jsou obdivuhodné, že i přesto to dokáží a navíc s autentickým přízvukem, který my nikdy nedosáhneme.