Náš Pastoralraum se po více než roku dočkal: přišel k nám nový kněz.
V jednu srpnovou neděli jsme jako obvykle přemýšleli, kam na nedělní mši, když do toho začaly znít naše „oblíbené“ zvony. Nesměle jsem navrhl, jestli místo 25km vzdáleného chrámu v Curychu nedáme ještě jednou šanci 50 metrů vzdálenému kostelu v Küntenu. Narychlo jsem nalistoval círskevní zpravodaj Horizonte, který nám pravidelně chodí do schránky, abych se ujistil, že se jedná o plnohodnotnou mši. K mému údivu jsem si všiml, že jí bude sloužit náš nový kněz.
A tak jsme vlastně poprvé v Küntenu zažili nedělní mši. Shromáždilo se sice pouze o něco málo více lidí, než obvykle, ale i tak bylo jasné, že tady začíná něco nové. Jako perličku uvedu, že pan farář začal kázání žoviálním „když jsem se minulou neděli ve vedlejší vesnici ptal, o čem mám kázat, řekli mi, že o čem chci, ale maximálně pět minut“.
Oficiální instalace nového kněze pak nastala o týden později ve vedlejší obci, ve které je sídlo našeho Pastoralraum. Byla to slavnostní mše, během které jsem měl tu čest doprovázet sbor i shromáždění na varhany. Kostel byl plný: to jsme tady zatím (nejenom díky Covidu) během bohoslužby nezažili. A bylo tady něco, co bych nazval velkou nadějí, či velkým očekáváním. Trochu jsem měl pocit, jako kdyby celý Pastoralraum vstal z mrtvých. Anebo se alespoň probral z jakéhosi duchovního komatu. Najednou jsme viděli, že jsme nebyli jediní, kdo na takový okamžik toužebně čekal.
Instalační mše za přítomnosti vyslance z biskupství trvala bez deseti minut celé dvě hodiny. Měli jsme dojem, že ke slovu se musel dostat snad každý, kdo v Pastoralraum vykonává nějakou službu. Nový kněz byl také zahrnut dary a není bez zajímavosti, že po kázání přečetl slavnostní prohlášení, ve kterém se zavázal ke své službe duchovního vedení našeho Pastoralraum. Pak to prohlášení také slavnostně podepsal. Mně to svým způsobem trochu připomělo svatební slib.
A jak zapůsobil nový kněz na nás? Teologii vystudoval v Bratislavě, kde žil celých 17 let. Mluví tedy velmi dobře slovensky a zdá se, že si naši rodinu oblíbil. Během první mše v Künten jej sice musela manželka usměrnit, že naše děti k přijímání zatím nejdou, ale očekávají požehnání. Od té doby k nám směruje s úsměvem a dokonce si najde čas na krátkou promluvu s našimi ratolestmi, což je i nás potěší.
Takže: Habemus sacerdotem! Máme kněze!
Deo gratias! Bohu díky!