Hledá se kněz do našeho Pastoralraum.
Nejprve se pokusím vyjasnit pojem “Pastoralraum”. Slovník mi nabízí překlad pastorační oblast. Jedná se o spojení několika farností v oblast, ve které působí jeden kněz a jáhni. Naše pastorační oblast se skládá ze čtyř farností. Do prázdnin v něm působil jeden starý polský kněz a dva jáhni. V praxi to znamenalo, že v naší vesnici byla mše tak jednou za měsíc. Jinak zde probíhaly švýcarské bohoslužby slova anebo ekumenická setkání.
A nyní zpět k hledání kněze. Ve zpravodaji našeho Pastoralraum se objevil inzerát: Hledáme nového kněze. Ne, nepřepsala jsem se, naše oblast vypsala konkurz na nového kněze.
Starý pan farář odešel o prázdninách do důchodu a nyní je náš Pastoralraum bez kněze. A již skoro tři měsíce hledají nového. Do toho odešel i jeden ze dvou jáhnů, a tak si asi umíte představit, jak to teď tady se sloužením bohoslužeb vypadá.
Katolická Církev ve Švýcarsku je velmi specifická. Již staletí je zde silný vliv protestantismu. Navíc nejdůležitější jednotkou společenského života je po kantonu obec (některé mají vlastní ústavu), ve které je nejvyšší autoritou rada. Čili vše je zde o autonomii, a to od té nejnižší úrovně. A tento model se promítá i do církevních struktur. K tomu se navíc v posledních desetiletích přidává enormní nedostatek kněží.
A tak se skoro o vše ve farnosti starají laici. Tedy přesněji řečeno farní rada, která má téměř neomezenou pravomoc, zatímco kněz a jáhni jsou pouhými vykonavateli svátostí. Co se bude zpívat, kterou katechetku či varhaníka přijmout, kdy a kde bude mše, jak budou vypadat bohoslužby, na co budou sbírky atd. A tak rada nakonec vybírá i kněze, kterého do farnosti přijme. Po zkušební době jednoho roku jej buď potvrdí anebo odmítne, pokud jí z nějakého důvodu nesedne. Zrovna minule jsme narazili v jednom pastorálním zpravodaji na krátkou zprávu, kde se farnost docela stroze loučí s knězem, který “tam nenašel své místo”.
Bohužel platí, že farní rady jsou často obsazené staršími farníky, kteří poněkud zkostnatěle drží kontrolu nad “životem” místní Církve, i když by se asi spíše mělo mluvit o komatu. Tak to vnímáme zrovna v naší vesnici.
Možná by se na první pohled zdálo, že švýcarský model odpovídá požadavkům Druhého vatikánského koncilu po aktivním zapojení laiků do života Církve. Nabízí se ale otázka, jestli to zde přece jenom nezašlo příliš daleko…