Do Štrasburku jsme se přesouvali s tím, že je to naše konečná. Naše odhodlání bylo velké, ale situace nakonec byla tak nepříznivá, že jsme se museli začít poohlížet po nové destinaci.
Dlouho manžel hledal v anglofonních a frankofonních krajinách, německy mluvící oblasti a státy jsme z nabídek vylučovali (přicházelo jich odtud však nejvíce). Statečně jsme se více než rok bránili i jen pomyšlení, že bychom se měli stěhovat do země či regionu, jehož jazyk zatím dobře neovládáme. A nešlo tentokrát jen o nás. Naše děti se již rozkoukaly a „zabydlely“ ve francouzštině, získaly nádherný francouzský přízvuk a francouzské „r“ či nosovky pro ně nepředstavovaly žádný problém.
Naše obavy a otázky „Jak zvládnou přesun do další země?“, „Jak se poperou s novým jazykem?“, „Nebude to na ně příliš?“ nám nejvíc tanuly na mysl ve spojení s němčinou.
Bránili jsme se, bránili, ale neubránili.
Přišla velmi zajímavá nabídka a všechny námitky v tu chvíli šly stranou, zůstalo jen: to zvládneme.
A tak jsme tu a děti zvládají na výbornou jak jazyk, tak nové vztahy. A my snad také. 🙂