Myslím, že si můžeme stále ještě gratulovat k tomu množství lidí, mladých i rodin, kteří v ČR chodí do kostela.
Možná si říkáte, že jsem se zbláznila, vždyť tam jsou kostely taky často poloprázdné.
Nechci být příliš kritická, ale je něco, co mi ve Švýcarsku hodně chybí: Opravdové mše a pestrost lidí přítomných na nich.
Pocházím ze západočeského kraje. Situace v pohraničí není jednoduchá. Znám farnosti na Ostravsku, Budějovicku, Brněnsku, Berounsku. Všude tam jsem měla možnost nějakou dobu žít a zapojit se do farního života.
Ať už to byly vysokoškolští studenti, manželské páry či později rodiny s dětmi. Vše mělo svá specifika. Ale v každé farnosti, v každém kostele se našlo alespoň několik zástupců z každé této skupiny. Nepočítám seniory, kteří jsou stálými návštěvníky.
Přišla jsem poprvé v naší švýcarské vesnici do kostela, kde sedělo asi deset starších věřících. Po bohoslužbě si nás vůbec nikdo nevšiml. Nikdo nás nepozdravil, nikdo se nezastavil, neprohodil pár slov, neprojevil žádný zájem.
Ano, žijeme v malinké vesnici a ještě v německy mluvícím kantonu. Zároveň ale se synem na katolické náboženství chodí dalších šest dětí, a to jsou děti jen z jednoho ročníku. Kam tyto rodiny chodí na mši? Proč nebyli rodiny v kostele? Kde jsou mladí?
Při nejbližší příležitosti jsem se zeptala jedné maminky.
- Kam chodíte v neděli do kostela?
- Tady do Küntenu.
- Každou neděli?
- Nee, jen občas.
Z této odpovědi mi bylo smutno. Kdo bude za pár let do tohoto nového kostela chodit, až staří lidé zde již nebudou? Jak mám vysvětlit svým dětem, že v neděli jsme v kostele jediná rodina? Kde jsou jejich kamarádi z náboženství?
Jedním z problému je i velký nedostatek kněží. Švýcarský venkov je rozdělen na “Pastoralräume”, “pastorační oblasti”. Typicky se jeden Pastoralraum skládá z několika farností, kde působí jeden kněz (nejčastěji původem ze zahraničí) a několik jáhnů. Mše se různě střídají v jednotlivých kostelích a často probíhají v různých časech, takže je potřeba pořád sledovat místní zpravodaj. Pokud ve farnosti není v neděli mše, koná se bohoslužba slova, která je často “neliturgická” — čtení textů a promluva jáhna či pověřené osoby, často ve švýcarské němčině.
Mnohem živější jsou zde národní společenství věřících či tzv. národní mise (slovenská, polská, chorvatská, italská, francouzská a pod.) Jejich mše jsou hojně navštěvované všemi věkovými kategoriemi a často organizují další aktivity.
Ale abychom nekřivdili Švýcarům. Zjistili jsme, že v blízké vesnici je velmi sympatický polský kněz, který má kostel v neděli skoro plný. I on sám se raduje z toho, že opět mu přicházejí rodiny s dětmi a občas se objeví i mladí lidé. Slouží eucharistii pravidelně každou neděli (vesnice zatím není součástí Pastoralraum), teď v době Covidu dvě a jednu v sobotu. A to myslím lidi přitahuje, na rozdíl od různých nepravidelných bohoslužeb, které již navíc nemají mnoho společného s katolickou liturgii.