Za svůj život jsem měl možnost zažít docela zajímavé spektrum nedělí.
Neděle ve větší slovenské obci Beluša: Tři nebo čtyři mše, pokaždé plný kostel. Spousta rodin a dětí sedících vepředu, muži vyklánějící se z pavlačí a kůru, asi dvacítka ministrantů od 10ti do 25ti let. Na venkovské poměry kvalitní doprovod varhan, o velkých svátcích také dospělého nebo dětského sboru. A pak povídání ve skupinkách po mši před kostelem, i když ne zas tak dlouhé, protože většina se vrací domů připravit či „dopřipravit“ nedělní obědy, jejichž vůně se někdy dokonce šíří ulicemi.
Neděle v moravském Brně: V centru města spousta mší rozprostřených napříč celým dnem, většina hojně navštěvovaná. Důstojná liturgie, spektrum zajímavých kázání, v některých kostelech, jako třeba v katedrále či u Jezuitů také za skvělého doprovodu varhan. Na předměstích (což jsou často bývalé obce pohlcené městem) atmosféra ne nepodobná té v Beluši. A všude spousta rodin, dětí, mladých lidí. Homogenní ale přitom živá Církev.
Neděle ve francouzském Lille: Farnost St. Paul s charismatickým knězem, strhující varhanní hudbou, jaké jsou snad schopni pouze Francouzi, kostel takřka plný, a to lidmi všech věkových skupin, ras a spousty národností. Věřící původem z Afriky dodávají mši autentický náboj a energii, kterou ve východní či střední Evropě nepotkáte. To vše zastřešeno nádherou liturgie ve francouzštině. Katolicismus ve své plné kráse, dojem mnohosti v jednotě, kde se může každý cítit jako jedinečná součást dynamické mozaiky Církve.
Neděle v kanadském Vancouveru: Ranní mše v malém kostele sloužena františkánem, který má na starosti také „first nations“, původní obyvatele Kanady. Pak bohoslužba v „bohaté“ presbyteriánské farnosti, kde jsem sloužil několik měsíců jako zastupující „musical director“. Kázání mladého pastora splňující všechny poučky z rétoriky; shromáždění dominují spíše starší ročníky, ale atmosféra je přátelská, otevřená, tak trochu intelektuální. A když není služba u presbyteriánů: Krásná katedrální mše s knězem a hudbou v něčem připomínající Lille, akorát Afriku zastupují svým speficickým způsobem Latinos a Filipínci. Anebo dopoledne v kostele St. Jude: Nádherná liturgie sloužena knězem, který by hravě odspíval Verdiho operu. A opět spousta rodin, mladých lidí, dětí. Je tak lehké se zapojit do života Církve tím, co člověk umí a co rád dělá.
Neděle v alsaském Štrasburku: Pro mě opět krásné vzpomínky na varhanní službu u protestantů, a to ve velmi přátelské a otevřené farnosti St Mathieu. Manželka s dětmi dopoledne v nedalekém katolickém chrámě, kde mše sice v ničem nepřipomíná pestrost Lille, ale obzvláště na mších blízko poledne lze potkat spousty rodin. Mou srdcovou záležitostí pak asi navždy zůstanou večerní mše v dominikánském konventu s neopakovatelnou atmosférou a přátelskými vztahy s bratry Dominikány.
Neděle ve Švýcarsku: Tady by bylo srovnání s Brnem, Lille, Vancouverem či Štrasburkem nefér. Žijeme v relativně malé vesnici nedaleko Curychu. Region je ale hustě obydlen, v každé vesnici je docela velký kostel, jehož zvony pronikavě svolávají věřící na bohoslužby během nedělního rána. Jejich volání ale mnoho odezvy nenajde. Již v době, kdy Corona byl pouhý název pro světlý mexický ležák, zely kostely prázdnotou. Často skvělé varhany jsou nevyužity, a občas se na ně hraje způsobem, který by těžko obstál i v Beluši či brněnském Komíně (a to tam mají k dispozici pouze výrobky socialistického nábytkářského podniku, na které je utrpení hrát). Nedostatek kněží, který způsobil, že i v tak hustě zabydlené oblasti musíte za mší jezdit po okolí, což je ale pro většinu lokál-patriotů nepřijatelné, a tak většina z nich raději zůstane doma anebo se zúčastní zcela nevýrazné a s katolicismem málo související „Gottesdienst“, která je navíc z větší části v dialektu.
I tady lze najít výjimky, o kterých jsme již zmínili v předchozích blozích, jako třeba na místní poměry živá farnost v nedaleké obci Fislisbach, kde působí mladý charismatický kněz. Ve srovnání s tím, co jsme ale měli možnost zažít ve střední Evropě, Francii či v Kanadě, je nám tady v neděli hodně smutno.
Je to specifikum Švýcarska, kde Církev i díky složité historii ztratila jakýkoliv vliv na společnost a ta na oplátku jakýkoliv zájem o ní? Francie se ale v tomto zdá být protipříkladem. Anebo je pouze naivní předpokládat zájem o duchovní hloubku v pravděpodobně nejbohatší zemi Západu, kde lidem již materiálně nic nechybí? Proč jsme ale pak opravdovou spiritualitu a duchovní přátelství docela lehce nalezli v podobně bohaté Kanadě? Anebo je to hlavně venkovem? No, v Curychu náš dojem nebyl příliš odlišný, a navíc, proč si pak slovenský nebo český venkov (minimálně jeho části) živost víry (zatím) udržel?
Snad tyto spefické časy Corony opět pominou a my začneme situaci zkoumat podrobněji.
Stay tuned!🙂