Ještě před Covidem, v době podzimních prázdnin, za námi přijeli naši přátelé. Vydali jsme se na výlet, kam jinam než do naše oblíbeného Schwyzu.
Užívali jsme si báječného počasí, přírody a v poledne jsme vyrazili na oběd do předem vyhlídnuté restaurace.
Průlezky pro děti, zvířata na pohlazení, fantastický výhled, zahrádka v provozu – ideální místo na oběd pro větší skupinu s malými dětmi.
Pani mluvila sice jen místním dialektem, ale domluvili jsme se na sražení stolů a začali si vybírat místní jídla.
Když už vše bylo objednáno, manžela najednou napadlo se zeptat, zda se dá platit kartou. Hotovost jsme neměli téměř žádnou. K našemu zděšení terminál neměli.
Co teď?
Manžel:
„Je nám líto, ale bohužel nemáme s sebou hotovost, jen platební karty.“
Majitelka (švýcarskou němčinou, ve které rozumíme jen pár slov):
„To není žádný problém. Vystavím Vám fakturu. Zaplatíte pak převodem.“
Manžel:
„Chcete nějaký doklad totožnosti?“
Majitelka:
„Ne, to není třeba.“
Pochutnali jsme si na výborném obědě, děti si stihly i pohrát, dostali jsme fakturu a jeli zas dál kochat se krásami Schwyzu.
Fakturu jsme pak uhradili z domova bankovním převodem.